Datum: 18.06.2012
Vložil: Jaromír Slomek
Znal jsem Františka Pekaře přes 40 let - od svých dětských začátků ve Slavii, kdy patřil k silným hráčům konkurenční Plavby. Naposledy jsme se setkali snad před dvěma či třemi lety, kdy jsem po letech zašel mezi šachisty. Byl fyzicky překvapivě jen málo proměněn od dob, kdy jsem v Děčíně hrával (do maturity v roce 1978, pak už jsem žil jinde, ač jsem se domů často vracel k rodičům), stáří jako by na něj nedoléhalo. Zahráli jsme si několik bleskových partií, bavilo ho to jako zamlada - a jeho radost ze hry byla nakažlivá."To je ono, pořád hrát, že jo, jako Korčnoj," hecoval jsem ho. Zasmál se a odpověděl, že Korčnoj - to jsem ani netušil - je jeho ročník, už nevím, kdo z nich byl starší, není to důležité. Důvěrně jsme se neznali, přece jen nás dělila generace, ale leccos jsem o něm za ta léta i slyšel - všichni o něm mluvili jen dobře. Myslím, že to byl poctivý a slušný člověk. Nakonec mi vnutil tykání ("vždyť ty už jsi taky starej!"), ale ostýchal jsem se říkat mu křestním jménem, obcházel jsem to... Teď musím rozpaky odložit: Sbohem, Franto, bude tu bez Tebe smutněji.
